First of all, I will speak for myself.

I have been writing my blogs, since I have some need to share my thoughts, opinions, ideas, nostalgics or just some exclamations with other people.

Nobody forces you to read my blog. I think, that it's all about me writing my post and you reading it, whether you like it.

I don't really get, why should a blog have some "deep" content. The blog post is in fact some kind of confession about myself, which is more or less hidden inside the content of a post. And, as such, the writer can write about anything he wants to.

So, at the conclusion, all of you fault-finders, who strive to find something new and sensible in the blogs, try to read blogs at, e.g. blogspot, wordpress and some other worldwide and uncensored blogsites. People write about anything they want to there. You know - you probably would be finding faults to your death.

By and have a nice day

RB

-------------------

Czech version of this blog can be found here:

bednarik.blog.idnes.cz

Mám teď takové intenzivní čtecí období. A právě se prodírám dílem Haruki Murakamiho. Píšu schválně prodírám, protože ačkoli se jeho dílo velice dobře čte, tak alespoň mojí duši dává pořádně zabrat....

H. Murakami je zejména v Japonsku extrémně populární autor. Zatím jsem měl tu čest přečíst 2 knihy - Afterdark, autorův nejnovější počin, a Na jih od hranic, na západ od slunce. Teď hltám Norské dřevo.

Zatímco Afterdark mi přišel zajímavý a vlastně díky němu jsem začal číst i ostatní autorovy knihy, ve srovnání s novelami Na jih od... a zejména Norské dřevo jde (alespoň pro mě) o čajíček.

Zatímco Afterdark je vyprávěn z pozice pozorovatele, tak Na jih od.. a Norské dřevo jsou psány z pohledu hlavního hrdiny. Co je ale na všech knihách, které jsem zatím přečetl to nejsilnější, je jakási lehce skrytá, ale opravdu velice silná melancholie, smutek, pocit nenaplnění, ale zároveň i zárodek naděje, který způsobí, že konec příběhu nevyznívá úplně do prázdnoty. Pokud mohu o nějakém autorovi říci, že obsah jeho knih "chutná" jako silná, černá káva, pak je to Murakami. Opravdu, příběhy, které vypráví, jsou hořkosladké, a to spíše hořké než sladké...

Takže doporučuji všem, co chtějí od knihy, aby jim něco dala. Či se chtějí v nějaké knize najít.... jako se to stalo i mě.

Mějte se..

RB

s potěšením bych Vás pozval na promítání prvního českého fanouškovského filmu. Zhruba před rokem fanoušci pražského star trekového klubu Kontinuum dostalo nápad natočit star trekový film a tím rozvířit téměř stojaté hladiny trekového dění. Promítání již úspěšně proběhlo v Praze, v Brně a teďka se chystá i v Ostravě. Promítání zprostředkoval klub Subspace. Pro všechny fanoušky star treku, sci-fi nebo jenom zvědavce tímto zvu 12.4.2008 v sobotu do kina Vesmír, vstupné je pro veřejnost 60 kč a pro studenty VŠB 40 kč. Začíná se ve 14:00. 

Stejně jako sebevražda ale nakonec má i můj "druhý první" zápis svůj spouštěcí mechanizmus. Tento příspěvek se měl původně jmenovat Jak poznat sympatie? Od dívčích časopisů by se však jeho obsah zásadně lišil v pojetí významu tét otázky. Takže spíš - jak poznat vlastní sympatie? Jinými slovy jde o rozpoznání příznaků, které doprovázejí setkání s fakt symatickou holkou. Moje setkání.

Před schůzkou:

• jsem nervózní, snažím se vybavit racionálními informacemi o devčeti (asi abych se uklidnil)
• jsem vybíravý v jídle (ještě ne zcela prozkoumaný příznak)
• střídavě zapínám a vypínám různá upozorňovátka na schůzku, na kterou nemám šanci zapomenout
• noviny nechám ležet netknuté, dokonce nezatěžuji oblíbený zpravodajský server (prostě mi chybí motivace)

Ze schůzky (a to je podstatný faktor) mám tendence chvilkami běžet - že by adrenalin?

Tak to byl můj spouštěcí mechanizmus :-).

Chtěl jsem zaplatit službou PayPal ze své bankovní karty. Nikdy jsem s tím neměl problém, limit nastaven poměrně velký, tak co. Jenže jsem netušil, že budou chtít něco jako autorizaci platby, která má v řádu probíhat déle než týden („na příštím měsíčním výpisu nalezněte…“). To nemohlo fungovat. Potřeboval jsem zaplatit hned a rychle. Platbu jsem se tedy pokusil zrušit, nakonec trochu krkolomně, ale jsem rád, že jsem si alespoň nezablokoval kartu.

Zvolil jsem „vaglia veloce“ z nabídky italských pošt. Internetové stránky hlásají: „Poštovní složenka: tradiční a kvalitní produkt osvědčený lety.“ Určitě. Zkusím to. Nejprve jsem si tedy hotovost, které k zaplacení složenky, krávy jedny bílý nenažraný, bylo zapotřebí, pokusil vybrat z bankomatu. Říkal jsem si, zda je někde nějaký problém, když mi bankomat nechce vydat požadovanou částku, která je bezpochyby krytá. Potkal jsem ale nakonec na ulici kamaráda, od něhož jsem se mimoděk dozvěděl, že v Itálii mají jednu zvláštnost: limit na výběr 250€. Nechtěl jsem tomu věřit, ale měl jsem. I jal jsem se obíhat jednotlivé bankomaty s vědomím, že sice na poplatcích zaplatím poměrně hodně, ale co s Italy zmůžeme, že. První výběr proběhl v pořádku. Druhý byl vypnutý. Semafor. Třetímu se nepodařilo spojit se serverem. Semafor. Semafor. Čtvrtý měl poruchu. Pátý peníze vydal. Semafor. Šestý jsem také přemluvil. Semafor. Semmagor. Sedmý byl stále vypnutý. Semafor. Osmý byl údajně instruován, aby mi žádné peníze nedával. Devátý mi poslední částku také nakonec vydal. Pokořil jsem stroje! Výborně – vzhůru na poštu.

Nejbližší pošta, která je u nás v okolí, se nachází na via Elvia Recina. Vyslov réčina, nikoli rečína, jak všichni v koleji tvrdí. Normální pošta, ale mají otevřeno jen do 14 hodin. Tak rychle, ať to stihnu před obědem. Přišel jsem tam v 12:28. Pořadový lístek mi však již nevydali, že se stejně na řadu nedostanu. Hm. Tak zajdu po obědě na via Taranto, tam mají až do 19 hodin.

Vydal jsem se tam. Pošta byla plná jako letiště v mlze, když letadla nevzlétají. Prý teď všichni platí jakési daně, tak proto. Na tabuli zářilo číslo C648, stroj mi vyplivl číslo C183. Zeptal jsem se nějaké úslužné dámy, odkdy že už čeká. A že od půl dvanácté, ale na řadu přijde tak za hodinu. Odhadl jsem, že pokud přijdu v šest, bude to tak akorát, vzal jsem si pro jistotu ještě jeden lístek a šel se nechat ostříhat.

Na poštu jsem se vrátil v pět. Zmatek nad zmatek. Systém vydávající čísla zkolaboval a dva poštovní zřízenci se snažili organizovat po italsku dav. Dostal jsem ručně naškrábané číslo 73 s instrukcí, že až dojdou čísla vydaná strojkem, přijdou na řadu ta ručně napsaná. Jakási paní vykřikovala čísla a vytvářela frontu. Frontu se dařilo tvořit tak úspěšně, že za chvíli začala pokřikovat, že budeme vytvářet serpentone, neboli hada. Had utvořen, přepážky se blíží, složenku se mi podařilo podat, dokonce na správně vyplněném formuláři. Hurá!

Zase někdy půjdu vyplňovat složenky. Stálo to za ten zážitek? Nevím. Možná ano, možná ne. To je Itálie. Slova jako cretino, cretineria, cretinaccio, stupidagine, idiota a podobně, jsem spolkl hodněkrát. Že by takové boží cvičení v boji proti agresivitě? Nakonec musím dát italským poštám za pravdu: ten ilustrační obrázek s hodinkami v ruce u popisu vaglia postale je naprosto výstižný.

P. S.: A co teprve, když v SMS spletete druhé straně mnohočíselný kód složenky? Inu, i to se mi stalo...

P. P. S.: A nemusel jsem večer jezdit na rotoprdu, jak říká má drahá sestra, protože jsem se naběhal celkem dost. Podrážky vydržely. Nohy cítím až dnes.

Napíšu zde asi první článek, který bude víceméně o mně. Musel jsem se trochu opít, abych si rozvázal jazyk(někteří mí známí totiž tento blog navštěvují). Dnešní témata jsou dvě, respektive tři.

• moje minulost
• moje současnost
• sex a vztahy

Všechny tyto body se pokusím propojit a zároveň o sobě něco napsat. Doufám, že tento článek právě vám pomůže získat nadhled nad situací, v které jste se mohli dříve pohybovat nebo stále pohybujete.

Nejprve v kostce. Jsem člověk, který je na jednu stranu dobrák, slušně vychovaný a od některých holek dokonce nazýván gentlemanem. Na druhou stranu ve mně dřímá druhá polovička. Polovička, která myslí jen na sex, nevázaný sex a samé - lidově řečeno - prasárny.

V minulosti jsem poznal jednu z dívek, která mě dostala doslova na kolena. A to byl ten problém přátelé. Nesmíte se totiž nikdy uchýlit do situace, kdy ztratíte kontrolu sami nad sebou. Ale o tom až někdy jindy. Proč to zde zmiňuji ? Dostávám se totiž k jádru věci. Protože člověk, který je závislý na partnerovi se bojí samoty. Partnera využívá jako prostředek k identifikaci sama sebe a nedovede si už vůbec představit, že by někdy mohl žít bez něho. Ke své partnerce/partnerovi se chová často submisivně, aby předešel možným konfliktům. Jednoduše situace žehlí, ale při tom sám sobě lže. Obecně si můžeme položit jednoduchou otázku, co se děje tedy s okolím ? Ztrácí ho. Kamarádi se odsouvají do pozadí zájmů, žijeme jen pro jednu osobu. To je ale špatně! Nemůžeme se pak divit, že býváme přecitlivělí ke kritice, těžce neseme odsouzení a neumíme se proti tomu dostatečně bránit. Tady bych se zastavil. Zde mám ještě místy problémy. Ano, byl jsem taky takový. Ale když píšu tento článek, můžete se sami přesvědčit, že jsem se dostatečně poučil. A to je to nejdůležitější - povznést se nad věc a pochopit příčiny, chyby,atd... Ale teď zpět. Přijde krize ve vztahu a co teď? Takový jedinec se neumí vůbec bránit. Dojde k hádce a on/ona má už problémy se soustředěním, nemůže pracovat. Jediné co má na mysli je řešení onoho problému ( i když se jedná o zanedbatelnou věc, která časem odezní) neustále ji musí řešit dokola a dokola. Což vůbec nepřispěje k zlepšení situace ve vztahu.

Následující text zní jako bych v minulosti vyhledal psychologa nebo se připojil do určité sekty, která by mi problémy pomáhala vstřebávat trochu netradičním způsobem. Není tomu tak - poučte se také!

Ale teď něco o mé druhé polovičce, o které mnozí neví. Jedná se o prasáka první třídy. Prásáka, který se naštěstí vůči okolí neprojevuje a dusí v sobě všechny nekalosti. Je pravda, že některé úchylky se časem promítají do vztahu, ale to bych už příliš odbočil. Dnešní téma jsme si stanovili na sex a vztahy a moji špatnou půlku. Dle mého trpím nepřímou závislostí na sexu. Stejně tak, jako jsem popsal svou "vyléčenou" patologickou závislost na vztahu o pár řádků výše, tak teď chci něco napsat o sexu. Začalo to v rádoby pubertě, kterou jsem si upřímně ani neprožil, jelikož jsem měl vždy hranici inteligence o kus dál než mé okolí (až na drobné výjimky). To mi však nebránilo myslet na sex a jeho nejrůznější variace. Když vynechám školu a s ní spojené materiální učení, které z 90% nevyužíváme, tak jsem poměrně aktivní samouk, co se týká sexu a vztahů platí trojnásob. Ona má závislost na sexu se samozřejmě projevuje utkvělou touhou po pohlavním styku, která často vede k promiskuitě. Mnozí ví, že orgasmus poskytuje euforii a chvilkové uvolnění. To se dá přirovnat například k účinkům alkoholu nebo jiné drogy. Opět obecně - někdo si rád dá šlehu marihuany a někdo si raději pořádně zapíchá :twisted: . Stejně tak jak alkoholik trpí depresemi, tak i sexuálně závislý se může potýkat až přímo s apatií. A jsme u dalšího kousku skládanky. Nutnost mít sex za každou cenu vede u jistých lidí k touze seznamovat se na internetu - tedy přímo seznamovaní za účelem sexu. U mnohých lidí nebývá vůbec tato myšlenka realizovatelná v jejich nitru (= prostě na tuto možnost nemají ani pomyšlení). U zbytku to většinou končí tragicky.

Jen si prosím uvědomme, že sexuálně náruživý člověk nemusí být na sexu přímo závislý. To je například můj případ. Toužím po tom jak to jen jde (nejde teď jen o to "s jednou osobou"), přesto takový nejsem. Na začátku tohoto článku se zmiňuji o mé kladné polovičce. Ta na(ne)štěstí vyhrála. Proto také nechodím po diskotékách a neohýbám holky v parku. "Nepoužiji a neodhodím". Mé dobré já vyhrává.

Děkuji za překousnutí poměrně obsáhlého článku. Psal jsem na začátku - budete si to muset přebrat každý sám podle sebe. Těším se na vaše komentáře, jako vždy.

Líbil se vám článek ? Zalinkujte jej!

Fáze I: Je třeba načerpat trochu sil

A tak jsme si dali s PV a TR (plavec) sraz v tramvaji ve tři hodiny ráno. Naše první kroky vedly do NonStop Tesco Třebová, kde jsme se pořádně nasnídali a snažili ukrátit trochu volného času, kterej nám zbejval před odjezdem na vlakový stanovistě.

Fáze II: Ouvej, to snad ne

Cesta vlakem byla tak trochu nepohodlná. Sedačky jsou tvrdý a prostoru je málo. Alespoň ten záchod tam maj.

Fáze III: Good morning Prague

A jsme v tý Praze. Posledních pár minut ve vlaku jsme si zpříjemnili máváním baníkovský šály na velkoměstké hillbillies. Na vlakovým nádraží si celá naše skupina musela koupit hodně-denní jízdenky do metra, lokalky a autobusu (nemají trolejbusy cha cha :-D ). Mezitím si náš TS vybral velmi přehledný místo pro první baníkovskou nálepku. Celý úspěch oslavil mocným pokřikem na kolemjdoucí a potleskem. Následovala cesta na ubytovnu někde za Kačerovem. Ubytování proběhlo hladce a nastal boj s pamatkama.

Fáze IV: Tour de sightseeing

Ehm, fáze jak koleno. Židovský město bylo hustýýý.

Fáze V: První rozchod

Naobědvali jsme se v nepříliš levné restauraci, kde se ukázalo jak moc naobtíž zákazníci bývají pro obsluhu (škoda, že si nevzpomenu na název te pizzerie, hned bych ji pomluvil). To bychom to nebyli správní ostraváci abychom se nepodívali do nějaký pražský čajovny. Vlezli jsme do jedný nejmenovaný blízko Staromáku a vystřelili jako střely pryč, ptz jednání se zákazníkem a kvalita farců byla na úrovni prvního pražskýho kina (jednoduchí a krátkí). A tak co s načatým večerem? Naším útočištěm se stala hospůdka blízko našeho temporary-home, kde stáčeli gambáče za 18 kaček (i když desítku) a přítomnej, velmi oblíbenej, stolní fotbálek. Během cesty za zábavou TS našel další umístění pro baníkovskou nálepku na xichtě Matušoviče (v metru). Hospůdku jsme pokřtili prvním pivem na "pajzl", příjemná obsluha, i když míň příjemný zakouřený prostředí. Někteří silnější jedinci si dali druhý pivo a během následujících několika hodin jsme se dozvěděli kdo je master of table-football. Na internát jsme dorazili značně veselí, ale tuto zásluhu nemělo zádný ze dvou pivo nýbrž několik propařených hodin na fotbálku, kde doslova nervy tekly proudem. ... Byli jsme podezřelí, neprávem, z opilectví. Na naší obranu musím říct, že hospodská pajzlu konečně může objednat novou kolu. Ty old schoolový verze skleniček co tam byly najdete už jenom v muzeu of communism. První noc se mi nezdálo vůbec nic.

Fáze VI: Mandy incoming!

Byl to de, kdy nás svou přítomností obšťastníl Mandy. Konečně jsme byli kompletní group of people a rovnýma nohama skočili do dobrodružství.

Fáze VII: Národní theatre

Říkám Wow. První návštěva ND. Trošku se mi ta budova nelíbila. Byli jsme předurčeni shlédnout tří hodinové představení Cyrana z Bergeracu. První dějství bylo odpočinkové, takže si nikdo nepamatuje o co v něm šlo. Herci zřejmě vytušili , že nudí, tak občas hodili nějakou petardu nebo vystřelili ze středověkejch bambitek. Mandy si všimnul, že si ho všímá blonďatá slečna. Já si všimnul, že bez brejlí bych ze čtvrtého patra viděl na jevišti houby. O přestávce jsme zlezli z (povrchu dolů) vokouknout základy ND. Šáhli jsme si na Oskara (základní šutr z odněkud kolem nás) a Mandy si pořádně prohlídnul blonďatou slečnu. Zpátky na místech se mi podařilo Mandyho s pomocí TS vyhecovat aby si za tajemnou slečnou zašel vybojovat telefonní numero. Na konci představení si telefonní numero vybojoval.

Fáze VIII: Nuda v Praze

Nuda v Praze začíná po divadle a abychom nebyli podezřelí vynechali jsme návštevu pajzlu. Skončili jsme na Smíchově, na Arbesově náměstí. Nacházejí se tam asi čtyři čínský restaurace a musím vám vřele doporučit restauraci Červené Jablko (kde jsme před divadlem vobědvali). Konečně jsme našli suprovou čajku Bílý Jeřáb. Konečně se vukázalo kdo je v týhle republice pánem a vyhodili jsme dva anglány z místa pro čtyři, aby se nás tam šest mohlo nacpat. Čajovná má velikej sortiment čajů a hlavolamů. Po tý čajce jsme zamířili domů. Po cestě, která byla vesela jako předchozí noc, jsme si dali sázku se vyfotit s co nejvíce pěknejma slečnama co potkáme (viz fotoalbum).

Fáze IX: Neděle-a se nic

Bylo třeba do toho prásknout a v den největšího volna jsme se začali fotit se slečnama, bezdomovcama a v neposlední řadě afro-američanama. Plavec nám ukázal jak se správně žebrá a udělal rozhodčího ve srážce dvou homeless individuí. Dokonce se mi podařilo udělat z vobyčejný housky filmovou star a sportovce najednou, když jsme ji společně s PV pouštěli po eskalátorech v metru na Karlovým náměstí.

Fáze X: Seznamovací jeřáb

Čajovna Bílý jeřáb se stala častým místem našeho výskytu. Při platbě jsem si povšimnul free vzorku origami skládačky, jeřába. Ihned jsem jeden tajně zcizil, že vymyslím nějakou čertovinu. Mělo to bejt něco voriginálního. A po seznamovacím rituálu mandyho mě napadlo si udělat 'seznamovacího jeřába'. V podstatě nejde o nic zvláštního. Na spodní stranu jeřába jsem docela nešikovně napsal svý jméno a telefonní numero a rozhodl se ho darovat nejkrásnější (dle mýho vkusu) holce v Praze.

Fáze XI: Apple Store

V Praze je Apple Store!!! Ihned jsem zburcoval irish citizen PP aby mi nějak upřesnil kde se to vono nachází. A vono ejhle na Andělu, což je kousek od chinese restaurace a čajky Bílej jeřáb. Jelikož jsem si vzpomněl v neděli musel jsem počkat do pondělí. A v pondělí nastal okamžik O. Společně s PV (protože mandyho a TS jsme ztratili na lince C) jsme vyrazili do Apple Storu. V tom se udála dlouho očekavaná chvíle a já našel majitelku pro trochu pomačkanýho jeřábka. PV mě ujišťoval, že není hezká, ale mý srdce tálo nad pohledem na tuto brunetku, těžko říct jak vysokou, ptz seděla, čtoucí knížku na straně tři. Trpělivě jsem vyčkal na příjezd vlaku do naší cílový stanice. Oslovil chvějíce tuto krásnou neznámou a nejpevnějším hlasem, jehož jsem byl schopen, daroval jeřába. Vykulila na mě svý krásný hnědý voči a divila se proč zrovna vona. Vysvětlil jsem, že mi to příjde jako nejlepší nápad dát ho přímo ji. Tuším, že se trochu pousmála a to bylo naposled, co jsem viděl tu mírně pihovanou tvář, doufajíc, že si všimne numera a vozve se. ... Zatím se nevozvala :-( ... Anyway, dorazili jsme do Apple Storu a já začal slintat nad macbooky, mac mini, ipody a všým možným. Bylo to nejkrásnějších vosum minut v Apple světě. Pak už následovala poslední návštěva chinese restaurantu a bílejho jeřába, kde jsem se místnímu čajmenovi pochlubil mým skutkem a na památku mýho skutku jsem si přivlastnil dalšího, úplně stejnýho, jeřábka.

Fáze XII: Goodbye Praho, snad se brzy uvidíme

Jak jsem se netějšil na vejlet do Prague, tak jsem se netějšil na cestu do real-home. Začalo se mi tam líbit. Ve vlaku jsem konečně ukořistil místo mezi chlapami a tak jsme začali hrát hru 'Vyhub všechno v kupéčku smradem svých noh'. Byl to můj nápad, na kterej jsem hrdej 8-). Bohužel jsem nepočítal s příchodem spolužačky nicoolky, která se zapojila do hry a přispěla svým smradíkem do chlívku jež jsme vytvořili. Abychom to slečně moc neznepříjemnili, tak jsem votevřel vokýnko, čímž jsem ji cestu znepříjemnil ještě více, ptz ji navíc byla zima. Zbytek cesty vuběhnul rychle. Prozkoumal jsem jídelní vůz a vyzkoušel divnej smaženej sejr s kobzolema a tatarkou.

Souhrn

Vejlet se zdařil. Nikdo nepočítal s tím quantem zážitků jež se udál a to co jest zde vypsáno je asi 1/3 toho co se stalo. Dobrej vobsáhlej článek má katka, takže rozhodně doporučuju taky přečíst. Další materiály, jež dokumentují vejlet z prahy najdete na mým youtube accountu a fotoalbu (vodkazy jsou ve vodkazech na rohu stránky).

Mercedes pojal premiéru modelu C kombi (a vlastně celý "stánek") v hodně velkém stylu. Ano, celá ta plocha, na které vozy stojí, je obří obrazovka... navíc sladěná se světelnou show na stěnách. Říkám WOW!

BMW mělo o poznání skromnější výstavní prostor. Neříkám nic ;-) .

U SEATu bylo plno... U Škody bylo prázdno...

Spyker krachuje... a na jeho vozech je to tak nějak vidět :twisted: .

Lada ;-) . Nevím, jak to dělám, ale chvilku po nafocení téhle fotky (třetí zleva) mi kus přístrojové desky zůstal v ruce... Opět... Jsem vážně zvědav, zda se mi někdy podaří navštívit automobilovou výstavu a nerozbít tam žádnou Ladu nebo Škodu.

Kruh se uzavírá. U Citroënu už jsme byli - a to znamená, že jsme viděli všechno :-) .

Tak snad ještě pár nezbytných žánrových snímečků z parkoviště ;-) ...

Byl to krásný den. Nakonec jsme město nad Mohanem opouštěli kolem sedmé večer. I když jsem zpátky jel "na spotřebu" :twisted: , pozdní večeři jsme si dali už v Česku. A pak, že se autosalon ve Frankfurtu nedá navštívit na otočku... :twisted: .

P.S. Se svou Fábií to ovšem raději nezkoušejte :lol: !

Teď, nebo nikdy... Říkám si pokaždý, když mám některý ze svých záchvatů. Když plánuju začít konečně pořádně pracovat, studovat, uklízet, víc číst, chodit za kulturou, věnovat se přátelům... Ale návaly brzy přecházejí a tak lenivím a lenivím. Tenhle mini blog je dalším pokusem o to dělat něco pravidelně a s vervou. Měla by to být taková směsice zajímavůstek, který mě zaujaly, a kterýma už nebudu své přátele otravovat po mailu, abych jim sdělila, že nejlíp přece vařej tam a tam a tenhle prográmek si prostě musíte stáhnout. Budou mit pokoj. A těm co to bude zajímat se tu pokusim vystrojit piknik s dobrotama:) Nejvíc se cení spoluúčast, tak se budu těšit na vaše komentáře, tipy na zajímavý akce, obchůdky, weby a vůbec. Takže dobrou chuť!:)

Now or never... I'm telling mysefl, when I'm  panicking. When I'm planning to work harder, to study more, to do up my flat, to read more, to be more cultural, devote my time to friends... But the enthusiasm never lasts too long so I'm getting more and more lazy. This mini blog is actually just another attempt to do something regularly and with passion. It should be kind of mix of interesting things, which gripped me. So I won't disturb my friends by sending them emails recommending new restaurant or saying "This computer program you definitely have to download!" I'll give them a break. And for those ones who will be interested I'll try to prepare picnic full of delicatessen:) Your taking part in this little project would be much appreciated, so I'm looking forward to your comments, tips on intriguing actions, shops, web sites and all that cool stuff. So, bon appetit! :)